Jak se z chlapců stávali muži a jak můžeme být muži dnes?
Procházíme bouřlivým období změny paradigmatu. Původní patriarchální nastavení společnosti se vyčerpává pro svou dlouhodobou jednostrannost a pomalu přestává být funkční. Nicméně právě proto, že již nemá energii pro obrodu a pokračování v původním nastavení, se změně brání a dostává se tak do své rigidní až parodické fáze. Že se jedná o nastavení velké části společnosti, je nasnadě již výsledky demokratických voleb nejen u nás ale i v ostatních, podstatně starších a vyspělejších, demokraciích. To, že v současné době u nás v podstatě neexistuje politická satira, je, dle mnohých jejích bývalých tvůrců, důsledkem toho, že sama politická elita národa je dostatečně satirická sama o sobě. Skutečné elity se do starého systému nehrnou a zdánlivě tedy chybí alternativa. Je jen otázkou, jaké bude to nové nastavení a kde se nové elity projeví, aby se staly vzory nové, zdravější a modernější společnosti.
Jednou ze základních otázek, které bude potřeba zodpovědět je to, jakým způsobem nově a funkčně nastavit celospolečensky přijatelné iniciační rituály a to především pro mužskou část populace. Ženy mají v tomto ohledu před námi značnou výhodu, protože jejich iniciační/přechodové rituály jsou u nich, alespoň z části, přirozenou součástí jejich individuálního vývoje. Holčička se stává dívkou při příchodu první menstruace. Následuje relativně dlouhá a mnohdy několikanásobná transformace v podobě těhotenství, porodu a mateřství. To jsou období v životě ženy, která jí dávají automaticky možnost introspekce a transformace do nového životního stadia.
Pamatuji si, jak jsem si jako malý kluk vysvětloval spravedlnost na světě tak, že ženy musí rodit a kluci musí na vojnu, které jsem se až panicky bál. Nakonec mě povinná vojenská služba těsně minula a já jsem z toho byl nadšený. Nicméně se mi rozplynula ona spravedlnost ženského a mužského údělu. Nijak zvlášť jsem se tím nezabýval. Teď je ale zřejmé, že tato „spravedlnost“ nám mužům chybí.
Nevolám po návratu povinné vojny, ani jiných primitivních způsobech iniciačních přechodů do dalšího životního období muže. Nicméně potřeba určité funkční ritualizace přechodů do dalších vývojových stadií v životě mužů je nutná. Již u původních, primitivních národů byl kladen velký důraz na iniciaci, neboli zasvěcování mužů. V pubertálním věku odvedli mládence do mužského domu nebo na zvláštní místo tomuto obřadu určené, kde byl systematicky odcizován rodině. Zároveň byl zasvěcován do náboženských a duchovních tajemství. Tímto způsobem byl uveden do zcela nových vztahů, ale též do nového světa, jako obnovená a proměněná osobnost*.
Je zřejmé, že ona povinná vojenská služba, minimálně v pojetí jak byla nastavena v České republice, postrádala onu velmi důležitou druhou složku, tedy pochopení duchovního rozměru života a tedy smyslu přechodu do dalšího životního stadia jako obnovené osobnosti. Tím si také vysvětluji skutečnost, že přestože generace předcházející té mojí si povinnou vojnou prošly, zásadní vliv na posunutí společnosti a vytvoření duchovního základu pro generace následující to nemělo. Naopak, snaha o návrat ke „starým pořádkům“, kdy se stát, strana či nějaká autorita o nás postará, která je velmi hezky patrná ve výsledcích voleb, je dle mého názoru důkazem toho, že se předchozí generace ze sepjetí s vyživující a starostlivou matkou nevymanily a naopak na tomto sepjetí lpějí s velkou rasancí. Tím je celá společnost výrazně ochuzena o onu pozitivně nasměrovanou agresi mladých mužů, vymaněných ze spárů mateřského komplexu. Jsem si vědom velkého zjednodušení, paušalizace a obecnosti této úvahy. Samozřejmě, že je spousta individuálních případů, kdy se separační proces podaří velmi dobře. Jde mi ale o vyjádření myšlenky, že my, jakožto společnost, jsme na tento důležitý akt a jeho společensky uznanou ritualizaci rezignovali.
O tom, že je v nás ale instinkt pro iniciaci hluboce zakořeněn, protože jen tak lze z dlouhodobé perspektivy přežít, svědčí velký zájem o různé soutěže typu Spartan race nebo volání po znovuzavedení povinné vojny, ale na druhou stranu také velký hlad po akčních počítačových hrách. Ať už se navenek projevuje jakkoliv, my muži si musíme projít obdobím hrdiny, musíme ho v sobě probudit a prožít, abychom se osamostatnili a připravili se na další životní fáze, kdy hrdinu naopak musíme zabít, aby přenechal prostor archetypům dalším, které se také musí konstelovat a prožít, máme-li náš život smysluplně naplnit.
Jaké jsou tedy možnosti nových rituálů? Dle mého názoru je důležité to, že má-li být přeměna v novou životní epochu skutečná a trvalá, tak bez opravdového a bolestivého prožitku jí nelze dosáhnout. V tom vidím potvrzení platnosti a opodstatnění primitivních metod přechodových rituálů. Jako určité východisko mi přijde švýcarský model branné povinnosti, kde odvedení branci musejí absolvovat základní výcvik – se zbraní i příslušnou vojenskou technikou – trvající po dobu od 18 do 21 týdnů. Ročně je ve výcviku asi 20 tisíc osob. Po skončení výcviku se třikrát do roka každoročně účastní týdenního cvičení. Povinnost účasti na cvičeních končí, když na nich voják stráví tři sta dní v celkovém součtu nebo dosáhne věku dvaačtyřiceti let.** Pakliže by tento koncept byl nastaven smysluplně, kdy člověk nepromarní zbytečně 2 roky života pro obranu pochybných hodnot (narážím na brannou povinnost za dob socialismu), ale má možnost stále být součástí společnosti a aktivně budovat také svůj osobní život, mohlo by to být velmi přínosné pro zdravou separaci a přechod do dospělého života muže.
Možná by se tím také zásadně změnil pohled na roli dnešních otců. Máme to v mnoha ohledech relativně těžké, protože sami často nemáme za sebou zkušenost a vzory, o které bychom se mohli opřít. I takové bychom ale při novodobém iniciačním rituálu mohli nalézt, aby nás doprovodili na další cestě životem
*C.G.Jung Aspekty mužství, nakladatelství Portál, str. 58
** http://www.xsvycarsko.cz/svycarska-armada/