Z TEMNOTY SE RODÍ ŽIVOT
Nedávno mě úplně dojala moje klientka, když popisovala silný symbolický zážitek: “Víte jak jsem Vám vyprávěla o tom spáleném kostele? Tak jsem tam zase šla. Musela jsem tam. A bylo to tak silný! Jiný, než minule. Stála jsem tam a nemohla jsem odejít. A pak mi to došlo, on neskrývá svou bolest! Teď jsem mu rozuměla. Je jak otevřená rána a zároveň tak tichej … a hlavně, on dál existuje! Má novou střechu, opravili ho a je tak krásnej! Teda je děsivej, hrozně je ta bolest vidět, ale to je to, co mě přitahuje. Zároveň je tak tichej, nese si to, zvládá to a lidi tam pořád choděj! Dřív jsem si myslela, ze je víc zničenej, teď jsem ho procházela, viděla jsem že má různý zákoutí a andělíčci tam jsou, sice ohořelý, ale jsou tam. Byla jsem fascinovaná tím, že to funguje. Pro někoho je třeba ošklivej, ale pro mně je krásnej! A minule, když jsem tam byla, tak jsem byla jenom fascinovana, v hrůze, tentokrát už ne. Viděla jsem, jak je krásnej! Žije.”
Opětovná návštěva spáleného kostela byla pro klientku silným prožitkem. Na našem sezení pak krásně reflektovala, jak je nyní mnohem více, než dřív, schopná vidět a hlavně přijímat svou bolest, svoje zranění, všechno, v čem se cítí špatná a nedostatečná. Vnímá sama sebe mnohem komplexněji a uvědomuje si, že jí její bolest už tolik neděsí. Je schopná se na své zranění dívat a vydržet ten pohled. A i přes svá zranění nebo právě s nimi se vnímá jako hodnotná. Jako někdo, kdo žije plně svůj život, má blízké vztahy, je krásná. Dívá se na svá zranění, je s nim v kontaktu, propojuje je s tím ostatním v sobě a sleduje, jak to společně funguje.
Když člověk sestoupí k sobě do hlubin, potká se s tím, co ho bolí a nechá se bolestí proměnit, v ten moment roste. Uvolňuje se energie, která byla dříve potřeba na udržení zranění pod kontrolou a objevuje se živná půda pro to nové v nás. Obraz spáleniny, který klientku provází, je tak výstižný. Ze spáleného, z popela, může vstát nový život. Oheň spálí to staré, co už neslouží a jeho popel je hnojivo, které vyživuje to nové.
Je ale nutné dodat, že je to proces průběžný neustále se opakující. Není to ani tak hrdinský čin, kdy projdeme branou s velkou slávou a všechno je dobré. Spíše se jedná o postupné otevírání se své křehkosti a zranitelnosti. Prožíváme stále stejné bolesti, stejným tématům čelíme znovu a znovu, opakovaně se vracíme do stejných situací. V terapii to chce čas a prostor, kdy truchlíme, pláčeme, stěžujeme si, máme vztek, cítíme bezmoc. Často se zdá všechno marné. Potkáváme se se svou bolestí, omezením, se vším tím, co je nám na nás odporné a zdá se nepřijatelné stále znovu a znovu. Je to proces, postupný, opatrný s respektem k tomu, kam člověk může v danou chvíli zajít. Hledáme kořeny pocitů frustrace, smutku, vzteku a beznaděje, propojujeme je se zážitky z minulosti. Postupně uvolňujeme možnost cítit to, co jsme kdysi dávno cítit nemohli nebo nesměli. Nacházíme obhajobu pro vlastní pocity, pro všechno to zdánlivě nepřijatelné a neadekvátní. Odkrýváme střípky bolestné zkušenosti, které je možné postupně odtruchlit a přijmout.
Pokud máme dostatek odvahy a trpělivosti a bolestným zážitkům se otevíráme a postupně je zpracováváme, působí na nás stále méně intenzivně a destruktivně. Ano, zůstává nám jizva, víme o své bolesti (tak, jak to krásně popsala klientka symbolem spáleného kostela), ale už jí nejsme vlečeni. A pokud jí postupně dokážeme přijmout jako naší součást, stáváme se zas o něco celistvějšími a svobodnějšími a více schopnými milovat.