Psychický vývoj miminek a batolátek, co je a co není normální – díl I.
V odborné i laické literatuře se hovoří o důležitosti tzv. dyády matky a miminka, která se vytváří záhy po narození dítěte a je důležitá pro jeho emoční regulaci neboli schopnost zvládat svoje pocity. Jako klíčový se pro člověka považuje vztah s rodičem zejména do 2. a 3. roku věku dítěte. Všichni autoři zdůrazňují senzitivní rodičovské chování, které je základem pro vytvoření dialogu mezi rodičem a dítětem, jenž dítěti pomáhá zvládat emoce a regulovat své chování. Pokud se toto podaří, dochází k vymizení nebo alespoň zmírnění problémů, které mohou v batolecím věku nastat.
Na mateřství není kurz ani vysoká škola. Přestože se touto tematikou do hloubky zabývá celá plejáda psychologických knih, neexistuje univerzální model ani návod, jak být dostatečně dobrou matkou. Pro každou matku a každé dítě navíc platí jiná měřítka a pojem dobrá matka znamená něco jiného.
Stručně řečeno, matka, která není schopná se na své dítě emočně naladit, stejně i matka, která dítě neustále úzkostně sleduje a nenechá ho ani zaplakat, zcela určitě vychová adepta do psychoterapeutické ordinace. S mateřstvím a často i s otcovstvím se také otevírá cesta k vlastnímu dětství, probouzí se zapomenuté vzpomínky. Člověku se často vrátí jeho vlastní zranění a traumata utržená v raném období a dětství.
Rodiče tedy nestojí jen před náročným úkolem zvládnout rodičovství a poradit si s výchovou potomka bez návodu, kurzu a jakékoli průpravy, ale zároveň čelí i své minulosti a svým zraněním, jež musí zpracovat a vypořádat se s nimi.
Proto by bylo dobré, aby si každá novopečená maminka došla nejen k fyzioterapeutovi – osteopatovi srovnat si tělo po porodu, ale také k psychoterapeutovi, jenž jí nabídne podporu a pomůže jí pochopit, v jak náročné situaci se nachází. U nás se takové chování považuje za nestandardní, okolí od čerstvé matky očekává, že svou novou roli bez problémů zvládne, jako by to byl nový projekt v práci. Ale dítě není excelovská tabulka a projekt neskončí za dva roky, naopak. Navíc už dávno neplatí, že dívky vyrůstají v takových rodinách, kde mohou přirozeně získávat zkušenosti s péčí o malé dítě prostřednictvím mladších sourozenců nebo v rámci širší rodiny.
Žena a muž jsou tedy na rodičovství sami a když by se obrátili o pomoc fyzickou nebo psychickou na odborníka, bylo by to pokládáno za selhání. Doufejme, že se tento postoj časem změní, společnost se stane více tolerantní a empatická a lidé se nebudou stydět přiznat těžkosti a bezradnost v péči o potomka. Někdy opravdu stačí jen podpora a pochopení ze strany rodiny a okolí.
Autorkou článku je fyzioterapeutka Mgr. Michaela Zahrádka Köhlerová
