Ultramaraton pohledem fyzioterapeuta
Aneb jak jsem uběhla 74km v Jizerských horách
Běhám si tak porůznu již velmi dlouho. Běhání pro mě vždy bylo vytržením, možností alespoň pár chvil strávit sama se sebou a užívat si bytí v přítomnosti. Před asi dvěma lety se můj facebook začal hemžit ultramaratonskými kamarády a jejich články ze závodů. Začalo vycházet mnoho knih o několika hodinových bězích v horách s obrovským převýšením. Všechno mě to fascinovalo, chtěla jsem běhat taky tak dlouho, a tak vysoko. Jenže to také dlouho zůstalo u plánů a nadále jsem pokračovala v ledabylém pobíhání bez tréninkového plánu a navýšení objemu.
Situace se začala měnit po přechodu ze školy do práce, za kterou jsem dojížděla daleko a přišlo mi snazší tu vzdálenost běhat. Cesta vedla před Prokopské údolí. Tam začínaly mé trailové začátky a objevování zapomenutých pěšinek. Další impuls, který naprosto obrátil kurs mého běhu, byla změna práce. V naší ambulanci se věnujeme mimo jiné analýzám běhu. Abych věděla, co klienty učit a vyzkoušela, zda to opravdu funguje, začala jsem u sebe. Díky tomu jsem začala měnit techniku svého běhu a dokázala uběhnout více kilometrů s mnohem menším úsilím a zcela bez bolesti. Následně mi chodilo mnoho klientů a probírali jsme jejich techniku běhu a tréninkové plány. Tyhle rozhovory mě začaly motivovat do mého tréninku. Běhala jsem prostě víc, nijak organizovaně, s žádným plánem.
K Jizerskému Ultratrailu mě přivedl kamarád, který přesvědčivě tvrdil, že jej rozhodně uběhnu, a že zbývá 5 měsíců do startu, tak je spoustu času na trénink. Přihlásila jsem se a nezačala trénovat. Nezačala jsem trénovat ani do posledního měsíce před závodem. Neběhala jsem žádné obrovské objemy. Přidala jsem jen výběhy kopců, úseky a lehce zvýšila kilometráž. V tréninku jsem běžela maximálně 30km. Nic víc, nic míň.
V půlce července jsem se postavila na start. Ještě několik týdnů před startem jsem vůbec nevěděla, jestli běžet. Neměla jsem naběháno, byla jsem hodně unavená a často nemocná. Kamarád mě ale povzbudil, ať to zkusím, že to bude zážitek, tak jsem do toho šla. Byla ve mně, za všemi pochybnostmi, obrovská touha to zkusit – překonat samu sebe a dokázat, alespoň pro mě, nepředstavitelné. Snažila jsem se závod vnímat prostě jako jeden den výletování po horách. Nemohlo mi to trvat déle, limit byl 14 hodin a ten jsem chtěla stihnout, kvůli finisherskému triku.
Startovalo se v 7:00 ráno. Běželo se po pěšinkách, potokem, chvílemi po zpevněných cestách nahoru a dolu. Převýšení bylo slušné – 2900 metrů. Od počátku jsem se snažila běžet technicky co nejlépe – dbala jsem hlavně na velkou frekvenci kroku a napřímení těla, i přes velikou únavu, která tělo táhla spíše dolů, nežli do napřímení. Prvních 20 kilometrů jsem běžela příliš rychle a v sebězích nekontrolovaně, od 30. kilometru mě začalo bolet koleno. Na zhruba 42. kilometru byl náročný kamenitý seběh do Hejnic. Před Hejnicemi jsem se rozhodla neběžet dál. Koleno hodně bolelo a já se už spíš ploužila, než běžela. V Hejnicích na občerstvovačce ale čekalo několik mých blízkých a já samozřejmě, při své cílevědomosti a po jejich povzbuzení, běžela dál. Když už tu jsem, tak do toho dám vše, co si závod bude žádat.
Zbývalo asi 24 kilometrů. Snažila jsem se znovu a znovu zapojit správnou techniku. Několikrát jsem se během závodu naštvala. Říkala jsem si, že to není zdravý sport, že není možné techniku udržet po tak dlouhou dobu, že je to nepřirozeně extrémní zátěž. Byla jsem každým kilometrem nohou napůl venku ze závodního pole. Jenže něco uvnitř mě nutilo běžet dál od jedné občerstvovačky ke druhé. Pro mysl to byl úžasný čas, kdy se soustředila na jednu jedinou věc a regenerovala po několikaměsíční zátěži každodenností. Jediné, co měla na starost, bylo udržení co nejlepšího postoje a techniky, aby mě koleno nevyřadilo z provozu na několik týdnů. A tohle myšlení zafungovalo. Dařilo se běžet dál, koleno nebolelo tolik. Necítila jsem nijak zásadní únavu nohou, trápil mě jen pocit, že si ničím koleno a věděla jsem, že nejzdravější by bylo zastavit. Na uvědomování techniky byl čas v prvních sebězích, teď už bylo víceméně pozdě.
Doběhla jsem po 12 hodinách a 44 minutách do cíle. Čas byl o mnoho horší, než jsem očekávala, ale důležité pro mě bylo, že jsem doběhla. V cíli se dostavila euforie a plánování příštího závodu hned v autě po cestě domů. Překvapilo mě, že mě po závodě koleno bolelo jen pár dní, celková únava nohou trvala jen den. A mysl čerpá energii ještě teď, 3. týden po závodě.
S kolenem jinak mívám potíže i při menší zátěži. Úplně jsem na to zapomněla a nenapadlo mě, že by 74 kilometrový závod mohl být problém. Měla jsem na něj při tréninku více myslet. Měla jsem rovněž víc cvičit, abych mu poskytla lepší oporu. A především jsem měla věnovat více času tréninku seběhů. V sebězích jsem šla často přes patu nebo přes střed nohy, ale daleko před tělem. Prostě zcela špatně. Tím jsem nejprve namohla holeně a následně odrovnala koleno.
Nicméně, myslím, že ultramaraton v lesích, po měkkých, kamenitých i jiných cestách, je z pohledu fyzioterapeuta stejně (ne)zdravý jako kratší běhy, míčové hry, plavání nebo kolo, pokud je děláme technicky špatně a pohybujeme se tak nějak automaticky, bez uvědomování si vlastního těla. Zkrátka, pokud zapracujeme na technice, může se z extrémního závodu stát příjemný a bezpečný trénink pro tělo a hlavně také pro mysl. Pokud ale zapomeneme na naše dysbalance, nebudeme na nich cíleně pracovat, závod asi uběhneme, ale v bolestech a třeba s následným vyřazením z tréninku na dlouhou dobu. Na dlouhých tratích tělo už moc dobře pozná každý nešetrný došlap, oslabený sval či nesprávně zapojený kloub.
Vím, že na příští závod se lépe připravím. Poběžím s větší pozorností. Budu intenzivně cvičit, tak abych zharmonizovala veškerá přetížení a oslabení. Naběhám větší objemy s dokonalou technikou. Natrénuji seběhy. Budu poslouchat tělo. A příště se to vše na 42. km sečte a doběhnu závod bez bolesti. To je teď můj sen a ten já uskutečním.
Myslím, že po závodě by se měl člověk cítit na smrt unavený, ale bolest by se neměla soustředit do jediného bodu či kloubu. Pokud se tak děje, pak víme, že děláme něco špatně a je třeba na tom zapracovat, ať už cvičením, regenerací nebo technikou.
Jsem šťastná, že jsem objevila tento sport, který poskytne nekončící vědomý pohyb nádhernou krajinou. A taktéž jsem vděčná za svou práci, která mi umožňuje se neustále poznávat limity vlastního těla a cílenou prací je posouvat tam, kam zrovna potřebuji. A hlavně to vše mohu předávat i dál.
Bc. Klára Komárková