To je terapie!
Právě odešel klient a já si užívám tu příjemnou atmosféru, kterou tu po sobě zanechal. Po dlouhé době, kdy byl k sobě až enormně kritický a stále jsme se potýkali s jeho odsuzujícími vnitřními hlasy jsme dnes zažili úplně jinou hodinu.
Tento muž ke mně chodí asi rok a půl a máme za sebou už spoustu práce, kdy jsme řešili jeho neustále kritizující mysl, problémy s autoritativním otcem a nejistotu, jestli je dost dobrý a další témata s tím spojená. Poslední dobou se začal objevovat i vztek, což jsem vítala, jako postupné otevírání jeho autentičnosti a cesty k jeho podstatě. S tím jsme se setkávali i s neustále narůstající touhou po svobodě a možnosti být sám sebou bez ohledu na to, co si myslí okolí.
Dnes jsme se dostali k tomu, jak ho vlastně baví bavit lidi, jak si dokáže stoupnout na pódium, otevřít se, napojit se na publikum a mluvit. Má pocit, že to ani není on (přitom právě je) a všechno tak přirozeně plyne a je vtipný a je mu tak dobře… Mluvili jsme o tom, jak rád pomáhá druhým a jak ho hřeje, když vidí radost, kterou díky němu druzí zažívají, jak díky tomu zažívá harmonické setkání s druhými. Vlastně je to trochu jedno, o čem jsme mluvili. Krásné bylo, jak se proměnila atmosféra v místnosti. Jak jí naplnila taková lehkost a radost a uvolnění. A klient odcházel rozzářený.
Na odchodu si trochu posteskl: “No, dneska to teda nebyla žádná terapie!” Myslel tím, že jsme neřešili žádná tíživá a “dostatečně vážná” témata. Já jsem ale v tu chvíli cítila, že právě tohle je ta terapie! “Tohle jste také vy nebo spíš tohle jste právě vy,” říkám a uvědomuji si, že momenty jako tento jsou pro mně jedny z nejsilnějších a že v nich vidím hlavní smysl psychoterapie. Moci zažívat sama sebe ve své úplnosti, všímat si, objevovat a posilovat to, co je v nás živé, tvořivé, to, co nám přináší radost, to, kde se nejvíc cítíme sami sebou.