Syndrom vyhoření nenastává ze dne na den. Není to jako chřipka, kdy večer je ještě vše v pořádku, ale ráno nedokážete vstát z postele a musíte se začít léčit. Stejně jako není začátek syndromu vyhoření rychlý jako chřipka, není také uzdravení tak rychlé. I když u skutečné chřipky může léčba a následná rekonvalescence trvat déle, stále se bavíme v řádech dnů, maximálně týdnů. U syndromu vyhoření – pakliže se člověk dostane až ke skutečnému vyhoření – je cesta zpět dlouhá, náročná a nákladná – řádově v měsících ale spíše letech.

📝Malý příklad příklad.

👨‍💻Mladý, ambiciózní, ctižádostivý a schopný muž, říkejme mu Petr, nastoupil po škole do prestižní firmy. Přestože ho v pubertě hodně zajímaly filosofické texty, literatura a hudba a mezilidské vztahy, rozhodl se veškerou energii a um dávat tomu, aby brzy dosáhl na manažerskou pozici a s ní spojené výhody – plat, postavení, společenské uznání. Neodmítá žádný projekt a žádnou práci. Aby posílil své vztahy ve firmě, neodmítá ani žádnou společenskou akci. U starších kolegů vidí, že je normální se po náročné práci odreagovat alkoholem a zábavou.💣 Začne se řídit heslem „Work hard – play hard“. Vše naplno. Z večerního odreagování v baru se brzy stane rutina, na kterou si zvykne.

👨‍🏭Po nějaké době opravdu ve firmě získá vyšší postavení, více zodpovědnosti, více peněz. Začne pracovat ještě tvrději a odreagovávat se také tvrději – předchozí dávky již nestačí. Po několika letech se začne projevovat tento životní styl na fyzické úrovni.  Je potřeba každý rok koupit novou sadu o číslo větších košil.  Zadýchá se i při cestě po pár schodech. Tělo hlásí, že něco není v pořádku. Navíc mimo práci nemá žádné funkční vztahy, či koníček. Odreagování je ale velmi potřeba – práce je velmi náročná a to, co bylo dříve bráno jako práce navíc, za kterou přišla odměna, se najednou stane standardem, za jehož nedodržení přichází trest.

🏃‍♂️Petr se rozhodne začít běhat. Napřed jednou týdně, potom 2x. Postupně se dostává do formy. Čím více stresů, tím více běhu jako kompenzace. Do baru už nechodí tak často, stále více času věnuje sportu. První půlmaraton, první maraton, euforické stavy. Dávky se stále zvyšují. Petr vypadá fyzicky dobře. Zdálo by se, že problém je vyřešen.  Ale symptom, tedy hlášení těla, že něco není v pořádku, nelze obelhat, pouze oddálit. Je velmi pravděpodobné, že další pokračování příběhu by skončilo nějakým zraněním, napřed lehkým, postupně těžším, až by se Petr potýkal s neustálým překonáváním bolesti, jejím léčením, a opětovným zraněním. Tělo by řeklo dost. Jaká by byla další kompenzace neudržitelného pracovního, resp. životního tlaku?

📌Příklad Petra je velmi zjednodušený. Co je na něm ale zásadní, je latentní, téměř neviditelná příčina. Příčinou je ztráta vnitřního dialogu na počátku příběhu. O ten Petr přišel vstupem do dospělého života a honbou za společensky uznaným úspěchem na poli, které nebylo zcela v souladu s jeho životním nastavením a skutečnými potřebami. Na tom není nic tak špatného, pokud by ale zůstal otevřený komunikační kanál, který by Petrovi umožnil včas rozpoznat, pochopit a rozklíčovat, kde přesně v jeho životě dochází k nerovnováze a jak tuto nerovnováhu znovu docílit.

🔕V dnešní době máme velmi širokou paletu nástrojů, řešících symptomy vnější a vnitřní nerovnováhy našeho života. Často tyto nástroje pomáhají oddálit skutečné řešení problému – utlumí symptom a podpoří další kompenzaci nerovnováhy, ale ne její znovunastolení. Tím se stává celý systém ještě více nestabilní a jeho složité autoregulační mechanismy jsou více a více blokovány nefunkčními zásahem zvenčí. Každý další zásah potom přináší nové „vedlejší“ účinky, na které je znovu potřeba nějak reagovat vnějšími zásahy.

Ariadnina nit vedoucí k samé podstatě a začátku problému je ve finále tak zamotaná, že se stává velmi náročné ji vůbec najít, natož potom jít po jejím vláknu až tam, kde se klubko začalo odmotávat a kde vězí příčina všech zřetězených potíží.

🕛A to je ten důvod, proč cesta zpět trvá tak dlouho, je tak náročná a časově i finančně nákladná.