Strach. Dobrý sluha ale zlý pán.
Zaplať pánbůh za strach. Nebýt strachu, už bychom tady asi jako lidstvo nebyli. Strach nás učí o tom, co je nebezpečné a čemu se raději vyhnout. Většinou díky vlastní zkušenosti si zapamatujeme, které situace „bolí“ a které jsou naopak fajn. Mají to takto všichni vyšší obratlovci, včetně nás. Díky rozpoznávání a reakcím na podněty spojené s nepříjemnými událostmi, které jsou rychlejší než naše rozumové zpracování, se nám daří přežít spoustu nebezpečných situací. Naše tělo tak automaticky reaguje strnutím, když je dobré hrát mrtvého brouka, nebo naopak vylučuje hormony potřebné k obranným útokům nebo úprkům a zrychluje tep, stahuje žaludek a aktivuje střeva.
Se strachem to ale není tak jednoduché, zvlášť u nás lidí. My tam totiž máme ještě ten rozum a abstraktní myšlení. Vlivem rodinného a posléze i celospolečenského nastavení se nám tak do paměti ukládá velké množství hypotetických situací, které by mohly znamenat nebezpečí. Stačí potom nějaký nepatrný podnět, který tyto abstraktní a neprožité, ale společensky zaručeně nebezpečné situace aktivuje a strach nás před nimi spolehlivě ochrání. Jak? Tak jak to umí. Strnutím, nebo naopak stříknutím adrenalinu, zrychleným tepem a stáhnutím žaludku a snahou o vyprázdnění střev, aby se nám dobře bojovalo nebo utíkalo.
I tady se jedná o záslužnou činnost. Jistě je dobré vědět, že když si neumyjeme před jídlem ruce, tak můžeme nepříjemně onemocnět. Také je celkem užitečné se naučit rozhlížet se při přecházení silnice, aniž bychom museli nutně zjistit jaké to je nechat se porazit autem.
To všechno jsou situace, kdy strach je náš sluha. Dává pozor, aby se nám ve vnějším světě nic nestalo.
Jenomže on na nás, díky našemu myšlení, může začít dávat pozor i uvnitř. Umí to postupně, plíživě, ale jde mu to velice dobře. Začíná to nevinně. Třeba nedobře zodpovězená otázka učitele ve škole, následné jízlivé zesměšnění a hurónský výsměch celé třídy. Pro některé typy lidí zkušenost natolik stresující, že strach je před touto zkušeností raději příště ochrání. A tak při další podobné situaci věnujeme veškerou svou energii na to udělat ze sebe mrtvého brouka. Ve chvíli, kdy to nevyjde a učitel si nás všimne (to oni umí), dostaví se další pomoc od pána Stracha – rychlá příprava na úprk (i se snahou o snížení hmotnosti..)! Ani v jedné situaci se moc dobře neodpovídá na otázku, ani možná přesně nevíme, jaká byla…A tahle zkušenost školou rozhodně nekončí.
Takových situací, kdy strach přebírá vládu i ve chvíli, kdy ho ve skutečnosti nepotřebujeme, je celá řada. Strach ze zesměšnění v práci. Strach, že mě z práce vyhodí. Strach, že mě společnost nebude dostatečně respektovat, když ještě ve třiceti nejsem ženatý. Nebo naopak strach, co by na to řekli lidi, kdybych se rozvedl. Strach, že neuživím rodinu. Strach, že mě nebude mít rád můj partner. Strach říct partnerovi, že už to nejde dál a že potřebuji něco jiného. Strach, že jsem tlustý. Strach, že nejsem dost chlap. Strach vůbec začít přemýšlet, co mě skutečně baví a naplňuje a strach to skutečně začít dělat. Strach začít žít. Strach ze smrti…
Ve všech výše popsaných situacích už strach nepomáhá, ale velí. A využívá jen ty primitivní zbraně, které má k dispozici pro všechny vyšší obratlovce. Znehybnění, úprk či agrese. Jenže ono v dnešní společnosti nelze utíkat a bojovat tak, jak na to byl strach zvyklý. A tak veškerou agresi obracíme vůči sobě, nebo vůči ostatním – ale ne těm, kteří v nás strach vyvolali. Ta první skupina tvoří jistě ne zrovna zanedbatelnou část lidí trpících ekzémy, alergiemi, nesnášenlivostí na skoro všechno co se jí až po lidi s mnohem závažnějšími symptomy. Tou druhou skupinou se v lepším případě hemží facebookové diskuse či notoričtí hráči počítačových her..
Co s těmi virtuálními strašidly, těmi vojáky pána Stracha, dělat?
Moje malá dcerka se bojí strašidel. Vždycky, když mi před usnutím řekne, že se zase bojí strašidla, zeptám se jí, kde to strašidlo je. Většinou ukáže na trám, lampu nebo skříň v pokoji. V pološeru pokoje tyto věci skutečně vypadají hrůzostrašně. Potom si na to strašidlo pořádně posvítíme a zasmějeme se tomu, co to bylo doopravdy. Poté už spokojeně usne.
Posvítit si na skutečného původce právě těch našich strachů není vůbec tak snadné jako rozsvítit si s tátou ve skutečném pokoji. Někteří na to odvahu nemáme vůbec a raději dál děláme, že žádná strašidla nemáme. Sice nemůžeme strachy spát a ráno se budíme do dalšího úzkostného stavu a jdeme si dát další bezlepkový krekr s bezlaktózovým mlékem a hrst prášků na žaludeční vředy. Jiní jsou odvážní více a, i když velmi dobře vědí, že zvláštní zvuky je slyšet ze sklepa, hrdinně vezmou baterku a jdou zkontrolovat půdu. Poté se spokojeně vrátí do pokoje s tím, že na půdě je čisto. Jen málo lidí najde skutečnou odvahu, aby si šlo posvítit do sklepa, kde se opravdu strašidlo schovává. Na velkou většinu z těch skutečně odvážných čeká velké překvapení. Většinou je tím strašidlem opět relativně banální původce, který ale pomocí tmy a pána Stracha získal všemohoucí sílu nad našimi životy.
V románu 1984 George Orwella je totalitní režim vybaven možností vidět do hlav všech lidí a znát jejich největší strachy. V případě potřeby je pak mučí tak, že je vystaví právě tomu největšímu strachu.
V dnešní době zatím v totalitě nežijeme. Ale systém, ve kterém jsme, naše strachy také dobře zná a velmi účinně je využívá. Na ty, co se nebojí jít do sklepa a se svým strachem se tam setkat a vypořádat, jsou už metody systému krátké. Ta cesta není snadná. Už jen vydat se do toho sklepa je hodně náročné. Najít v tom sklepě právě ten předmět, který je původcem onoho strach nahánějícího strašidla chce delší čas. Zvlášť, když v domě bydlíme už několik desítek let a ve sklepě se od nastěhování neuklízelo. Ta cesta a úklid za spokojenější život ale stojí.