Šátkování – vadí nebo nevadí vertikála?
Diskuse ohledně toho, zda je nebo není vhodné šátkování a vertikální úvazy neberou konce a rozdělují společnost do dvou znesvářených táborů. Do odpůrců patří většinou i fyzioterapeuti. I já jsem fyzioterapeut, ale cítím se být spíše na druhé straně barikády (píšu spíše, protože žádný extrém není podle mě dobrý). K tomu jsem ovšem dospěla až po své vlastní zkušenosti s nošením. Chtěla bych se s touto zkušeností a se svými dosavadními závěry podělit.
Předtím než se mi narodil syn, tak jsem byla toho názoru, že nošení v šátku je jednoznačně dobré na psychiku, ale ne úplně vhodné pro tělo a to z těch důvodů, které se dočtete od většiny lékařů či fyzioterapeutů – nevhodnost vertikály, omezení pohybu apod. Čím více jsem o tom četla, tím více jsem začínala tušit, že je to vhodné pro obojí. Jak by také něco mohlo být dobré pro vývoj psychiky, ale ne pro tělo? Vždyť to jsou dvě součásti celku a vždy jdou ruku v ruce! Proto jsem byla rozhodnutá své dítě také nosit. Naučila jsem se jak vertikální úvaz, tak horizontální – kolíbku, protože jsem si myslela, že ta je lepší pro malé mimčo, právě pro vyloučení vertikály. V realitě jsem ale záhy zjistila, že kolíbka je polohou spíše nevhodnou. Normálně velký novorozenec se v kolíbce stočí do céčka kolem vašeho těla, ohnutí hlavičky mu znesnadňuje dýchání a o přitažených kolíncích k sobě a jedné kyčli ve velké vnitřní rotaci ani nemluvě. Kolíbku jsem zkusila jednou a hned ji opustila. Nepřijde mi ani dobré volit cestu nošení v kolíbce s tím, že se střídají strany, aby bylo dítě do „Céčka“ vyrovnaně na obě strany. Céčko prostě do správného vývoje nepatří, jsou v něm prakticky všechny klouby dítěte funkčně decentrovány, tedy v neoptimálním postavení, v tom kdy se přetěžují a to pro vývoj dobré není. S vertikálním úvazem – kříž s kapsou uvnitř jsem byla spokojená, jen mi nesedělo zajištění hlavičky. Vím, že se opakuji, ale raději znovu vkládám svůj názor ohledně krčku, který jsem psala v článku: Jsem fyzioterapeut a světe div se, šátkuju.“ Často vidím, že miminka v šátku nemají hlavičku podepřenou a padá do strany do úklonu. To mi přijde jako mírně řečeno nezdravé. Když ještě uvážíte, že se při chůzi dítě pohupuje nahoru-dolů, tedy uvolněná krční páteř v úklonu dostává i určité nárazy. Jsou dvě možnosti, jak to vyřešit, buď roztáhnout jeden z pruhů jdoucí dolů a dát přes hlavičku, to ale miminka zpravidla nemají rády a dovolí to, až když usnou, navíc ani tímto krček dobře nepodepřete. Další možnost považuji za ideální a to je ta, když vytvoříte z horní části vnitřní kapsy límec tím, že do něj založíte látkovou plínku (je potřeba si při vázání nechat na to dostatek látky nahoře. U krčku musí být látka opravdu pevně dotažená, límec hlavičku ještě hezky podepře, takže ta nemůže nikam padat a navíc je odlehčená vůči vertikálním nárazům.“ Myslím, že v míře položení hlavičky hraje roli i velikost poprsí maminky a pokud není příliš rozměrné, hlavička bude méně opřená, tedy bude padat do stran a je nutno ji podepřít, v opačném případě ke hezky položená.
To byl tedy vývoj mého názoru na šátkování. Zjistila jsem, že záleží hlavně na kvalitě úvazu, zda nošení bude zdravé či ne. Pokud navážete dobře, má dítě hezky centrované kyčle, podsazenou pánev, záda kulatá, hlavičku opřenou o vás a hezky zajištěnou ze stran. Nejedná se tedy o pasivní sed, jak je často namítáno. Při pasivním sedu má dítě váhu na zadečku a hroutí se s gravitací dolů, což je samozřejmě velmi nezdravé, a to se v šátku neděje. V dobře navázaném šátku či dobře nastaveném a padnoucím nosítku má dítě hezky rozloženou váhu na celých stehnech, pánvi a celých zádech, protože pevné utažení ho celého hezky podepírá a rozkládá oporu do celé plochy šátku, která je v kontaktu s dítětem. Za nevhodné nošení ve vertikále považuji to, kdy má dítě rovná či prohnutá záda, a nemá nožičky do M, protože pak opravdu trochu pasivně sedí. A další, co velmi nerada vidím, je nezajištěná a padající hlavička do strany. Všechno to vzniká ale nejen, když dítě špatně navážete, ale také pokud ho nevhodně nosíte na rukách – a to je velmi častý jev. Když rodič neumí dobře vnímat a pracovat se svým tělem, nebude umět dobře alespoň pohybově vnímat svoje dítě a tedy nebude s ním umět zacházet příliš šetrně. Proto, jak tomu je vždy, je potřeba začít u sebe, ne až u dítěte.
Závěrem tedy, navázání do vertikály není pasivním sedem. Pokud je dítě ve vertikále, nesmí samozřejmě sedět, a to do doby, než se začne samo posazovat (většinou okolo 9. měsíce) a je potřeba mu pomoci s těžkou hlavičkou na drobném krčku. Nošení v šátku je důležité zvláště u těch nejmenších miminek. Pro ta čerstvě narozená je schoulení k tělu maminky a co nejbližší kontakt s ní to nejbezpečnější a nejpřirozenější. Čím je dítě starší, tím klesá jeho potřeba nošení – má možnost se více pohybovat, chce prozkoumávat svět a má už lepší důvěru. Kdy nosit a jak podporovat ve správném pohybovém vývoji vystačí na další články, které se již brzy dočtete.