Mužský a ženský princip a jejich zdánlivá proměna
V poslední době se stále více mluví a píše o proměnách mužské a ženské role ve všech oblastech života. Mužům je vyčítána zženštilost a ženám zase přílišná emancipace. Muži odcházejí na rodičovské dovolené a jsou ochotni dělat dříve zapovězené domácí práce, ženy zase přebírají větší zodpovědnost za zabezpečení rodiny, plánování, rozhodování o důležitých věcech. Nejinak je tomu také v oblasti profesní či politické. Často se ozývá volání po starých dobrých časech, kdy role byly jasně vymezené. Muž byl nositelem čistě mužského principu a žena zase toho ženského. Takto bylo vše srozumitelné a k tomuto jasnému rozdělení bychom se měli vrátit, aby bylo zase vše v pořádku.
Chápu zmatení z nového fungování ve světě a chápu také snahy o návrat ke starým pořádkům, které byly snadno pochopitelné, leč neudržitelné. Poroto dochází k jejich proměně, která, jako každá proměna či rekonstrukce, vyžaduje přechodný stav, jenž se navenek jeví jako chaotický, neuspořádaný a rozhodně horší, než stav předchozí. Stačí si vybavit rekonstrukci bytu, malování pokojů nebo stěhování.
Není žádnou novinkou, že v každém muži je kromě jeho vědomého mužského principu také skrytý princip ženský a u žen je tomu obráceně, tedy vědomý ženský princip je doprovázen nevědomým mužským aspektem. Zatímco v první polovině života si jedinec rozvíjí a osvojuje si především svou vědomou složku, ve druhé polovině života ke slovu přichází nevědomý princip, u muže ženský a u ženy mužský. C.G. Jung nazývá tento ženský princip v muži Anima a mužský princip v ženě Animus.
Na individuální rovině se u člověka v určité životní fázi, většinou mezi třicátým a čtyřicátým rokem života, přihlásí ke slovu jeho opačná, nevědomá součást – Anima u muže a Animus u ženy. Nemá-li se člověk dostat do rozporu se svou podstatou, který může v konečném důsledku dojít až ke stavu nemoci, musí ve svém dosavadním způsobu života něco změnit a přiblížit se tak svému „volání duše“ po naplnění životního smyslu. Tato změna je pro mnohé velmi bolestná a pro některé nepřípustná a tak raději volí nemoc – samozřejmě nevědomě. Ta se může projevit v mnoha rovinách celkového zdraví, tedy v rovině fyzické, psychické, vztahové či spirituální nebo jejich kombinaci.
Není bez zajímavosti, že před sto lety, kdy bylo tak jednoznačné rozdělení mužské a ženské role, byla střední délka života 40 – 45 let. V dnešní době je to v České republice 76 let u mužů a 82 let u žen. To je značný rozdíl ve prospěch druhé poloviny života, kdy se začíná projevovat opačná polarita člověka.
Vzhledem k tomu, že lidstvo jako celek se také neustále vyvíjí, stejně tak jako se postupně rozvíjí a posunuje lidské vědomí na individuální bázi, přijde mi, že je spíše pochopitelné, že se společnost posunuje také v rozdělení mužských a ženských rolí.
Podle C.G. Junga je smyslem života individuace jedince a plné rozvinutí jeho potenciálu, který je předurčen jeho tzv. “bytostným Já“. Ať už se držíme představ Junga, nebo se budeme inspirovat jinými mysliteli či naukami, přijde mi, že vždy dojdeme k témuž závěru, tedy, že smyslem života je nalezení a pochopení našeho individuálního předurčení a následné zvědomění a integrace pokud možno všech složek naší osobnosti, které jsou mnohdy velmi protichůdné. Ono propojení protikladů – coniunctio oppositorum a spojení mužského a ženského principu v jeden úplný a smysluplný celek –hieros gamos, je potom skutečným naplněním života. Smyslem života tedy není nalezení jednostranné dokonalosti jedné životní složky, ale úplnost života ve všech jeho barvách.
Přijde mi, že v podobné fázi se teď nachází naše společnost. Tedy tím, že se lidé začali najednou dožívat vysokého věku a mohou se plněji rozvinout, mění se také role ve společnosti. Nemám žádné statistiky, o které bych se mohl opřít, ale v mém okolí, včetně mě, jsou na rodičovské dovolené právě muži mezi 35 až 45 lety. Do té doby jsme se plně věnovali svému mužskému principu tak, jak tomu bylo před sto lety, tedy budovali jsme kariéry, vydělávali peníze a starali jsme se o zabezpečení rodiny. Zároveň nemám v úmyslu se stát ženou a opravdu bych si nepřál, aby se z mé krásné ženy stal muž! Ale nechci se už také vrátit k onomu jednostrannému mužskému pojetí života – pouze kariéra a materiální zabezpečování rodiny. Chci být integrální součástí naší rodiny, být s dětmi co nejvíce to jde, předávat jim svůj mužský vzor a zároveň jim ukazovat, že život má mnoho barev a perspektiv a jakákoliv jednostrannost se dříve či později vyčerpá a pak se stává nežitelnou karikaturou – což nám velmi hezky zrcadlí naši vrcholní političtí představitelé. Stejně tak, jako se vyčerpal čistě patriarchálně založený princip společnosti a nutně musí dojít k jinému a novému společenskému uspořádání, které, má-li být kvalitativně vyšší, nemůže být ani pouze matriarchální ani pouze patriarchální.
Z výše uvedeného mi přijde, že nedochází k nějaké závratné změně a výměně rolí, ale spíše k přirozenému vývoji v rámci nutného rozvoje osobnosti a tím také společnosti. Tento vývoj je relativně nový a je nutné si jej vyzkoušet, usadit, osahat, zkultivovat. Smyslem nemá být to, že do 40-ti je muž mužem a po 40-ti je ženou a žena se naopak stává mužem. Jde o pochopení ženskosti v muži a mužské části v ženě, jejich vědomou diferenciaci a integraci do úplnosti osobnosti tak, aby se tato osobnost mohla plně projevit. Jsme ve fázi přestavby a vypadá to, že je tady větší chaos a nepořádek. Přijde mi, že je tento chaos nutný, abychom mohli žít v lépe uspořádaném a moderním bytě, až se rekonstrukce zdárně dokončí. Lpět na starých pořádcích je stejné, jako neodejít z domu rodičů a bázlivě se držet vzpomínek na bezstarostné a bezpečné dětství. Než se vůči změně vymezovat a odmítat ji, přijde mi smysluplnější ji přijmout a vědomě ji prožít. Může to obohatit každého z nás a tím i lidstvo jako celek.