Společnost nám od dětství vštěpuje představu, že péče o stárnoucí rodiče je svatou povinností každého dítěte. Málokdo však mluví o temné stránce tohoto očekávání – o situacích, kdy se zdraví a soběstační rodiče stávají emočními upíry svých dospělých dětí. Je to problém, o kterém se šeptá jen v tichosti, protože přiznat si, že vztah s vlastními rodiči není zdravý, stále zůstává společenským tabu.

Neviditelné pouto, které dusí

Představte si úspěšnou ženu středního věku. Navenek má všechno – kariéru, rodinu, materiální zajištění. Pod touto fasádou však skrývá vyčerpání, úzkost a chronické bolesti, které ne a ne ustoupit. Její rodiče, ačkoliv jsou zdraví a finančně zajištění, vyžadují její neustálou pozornost, čas a energii. Každý pokus o stanovení hranic končí výčitkami, slzami a obviňováním z nevděku. “Když ty máš všechno a my jsme tady sami…” Známá věta, která dokáže vyvolat ochromující pocit viny.

Spirála manipulace a vyčerpání

Tento toxický tanec mezi rodiči a jejich dospělými dětmi má mnoho podob. Někdy jde o každodenní telefonáty plné stížností, jindy o očekávání, že dítě bude řešit všechny rodičovské problémy – od návštěv lékaře až po jejich manželské krize. Rodiče často mistrně využívají citové vydírání, aby si udrželi kontrolu. “Už nás nemáš ráda?” nebo “To nám takhle oplácíš všechno, co jsme pro tebe udělali?” jsou věty, které dokážou zasáhnout přímo do srdce. Samostatnou kategorií jsou potom rodiče, kteří se rozvedli a zůstali „na všechno sami“. „To víš, s tím předčasným důchodem je to náročné. To já si nemůžu dovolit takový život jako vy…“. Skvěle vyvolaný pocit viny za vlastní úspěch, který jakoby jasně říká, že musíme rodičům zajistit stejný standard, jako máme my. Najednou nám přibylo do rodiny další dítě, které se ale dožaduje stále větších přídělů z rodinného rozpočtu…

Cena za “správné” dítě

Dospělé děti v těchto vztazích platí nesmírně vysokou cenu. Jejich vlastní partnerské vztahy trpí, protože nemají energii na budování intimity. Jejich děti postrádají přítomné rodiče, protože ti jsou příliš vyčerpaní neustálým řešením problémů prarodičů. Tělo křičí skrze bolesti hlavy, zad a další psychosomatické obtíže, ale mysl stále opakuje: “Musím, jsou to přece moji rodiče.”

Cesta k uzdravení

Uzdravení začíná bolestivým uvědoměním – tento vztah není zdravý a musí se změnit. Je to jako probudit se z dlouhého snu, ve kterém jsme věřili, že štěstí rodičů je naší odpovědností. Následuje nejtěžší část – postavit hranice a ustát bouři, která přijde. Někdy je dokonce nutné dočasně přerušit kontakt, aby bylo možné najít cestu zpět k sobě. Je to velice náročný a bolestivý proces. Určitě je dobré si na něj vzít zkušeného průvodce a pokud možno nezatěžovat příliš naše vlastní partnery či děti.

Naděje na druhém břehu

Zdravý vztah mezi dospělými dětmi a rodiči je možný, ale vyžaduje odvahu změnit zaběhnuté vzorce. Je to jako přestavět dům od základů – bolestivé, náročné, ale nezbytné. Když se to podaří, energie může konečně proudit správným směrem – od starší generace k mladší. Tehdy zjistíme, že skutečná láska nespočívá v sebeobětování, ale ve vzájemném respektu a zdravých hranicích.

 

Pamatujte, že pečovat o své rodiče ve stáří je správné, ale ne za cenu vlastního zdraví a štěstí. Někdy je největším projevem lásky říci “ne” a dovolit jak sobě, tak rodičům, skutečně dospět.

Tuto problematiku skvěle zpracovala Lindsay C. Gibson v knize Dospělé děti emočně nezralých rodičů. Začátek může být třeba v přečtení této knihy.

Přejeme Vám, aby Vás tento článek neoslovil. Pokud ale patříte mezi tu část polupace, které se toto bolestné téma týká, věste, že nejste sami a že na to sami být nemusíte.