Děti přetížené sportem na tom jsou často mnohem hůře než my dospělí
U dětí se často potýkáme, co se týká jejich pohybového aparátu, s protichůdnými problémy. Je skupina dětí, která trpí nedostatkem pohybu. Pohyb nemají rády a vyhýbají se mu. Na opačném pólu ale stojí skupina druhá, a tou jsou děti velmi intenzivně trénující. Poměrně často k nám tyto děti zavítají a pohled na ně je přímo žalostný. Vůbec nejsou výjimkou případy dětí okolo 15. roku věku s výhřezem ploténky a degenerativními změnami na kyčlích či páteři. Jak ale budou tyto děti vypadat za deset, dvacet let? Jaké změny na jejich pohybovém aparátu budou v té době? Je jasné, že pokud s tím něco neudělají teď, za deset let už nebudou moci sportovat vůbec či jen velmi rekreačně. Jaký má tedy význam trénink 5x týdně, když svou budoucnost se sportem nebudou schopni spojit? To si bohužel často neuvědomují ani jejich rodiče.
Ne všechny trénující děti jsou na tom tak špatně. Většina ale ano. Příčinou je kombinace nadměrné a nevhodné zátěže a neideální pohybové koordinace. Samotné množství a intenzita tréninku často stačí na poškození původně dobře fungujícího těla. Pokud například v gymnastice je kladen důraz na prohnutá bedra a vypnutý, zvednutý hrudník, toto neideální držení si časem zafixujeme a stane se přirozeným. Pokud budeme trénovat přes únavu a nebude čas mezi tréninky na odpočinek a regeneraci, bude se naše koordinace zhoršovat. Zpomalí se reakční časy, budeme hůře adekvátně reagovat a tak si můžeme přivozovat neustálá malá zranění. Těmi jsou třeba výrony kotníku, natažené svaly a podobně.
Pokud se nadměrná zátěž spojí s neideální pohybovou koordinací dítěte, je vznik problému jistý. Neideální koordinaci máme prakticky všichni, někdo více někdo méně. A to rozhodne o tom, jestli budeme v daném sportu úspěšní a jak dlouho. Špičkoví sportovci jsou ti, kteří vydrželi, protože mají dobrou koordinaci a také dobré vedení tréninku. Těch je ale málo, a ti kteří skončili a sportu se věnovat nemohou vůbec, o nich se neví.
Nemám srovnání v rámci generací, ale dětí, které přicházejí na fyzioterapii je obecně stále více a nejsou na tom vůbec dobře. Mnohé děti se ohnou maximálně po kolena, nedosednou na paty, dřep je vyloučen úplně, neví, co jsou rovná záda. Jsou na nich patrné známky přetížení kloubů a jejich degenerativních změn. Mají četné blokády žeber, páteře, zkrácené svaly. Jsou uvězněné ve své svalové nerovnováze, kterou neumějí změnit.
Tyto signály je nutné nepřehlížet. Nechceme z příští generace vytvořit na půl invalidní třicátníky. Stačí totiž poměrně málo. Děti reagují na špatné i dobré podněty velmi tvárně. Proto po terapii či kompenzačním cvičení se skoro mění před očima.
– dítě by nemělo trénovat pouze jeden sport, musí mít pravidelnou doplňkovou aktivitu, která rozvíjí i jiné dovednosti
– trénink musí být veden s rozumem, nezaměřovat se pouze na kvantitu, ale hlavně kvalitu, je nutné trénovat hlavně techniku, ne výkon
– pokud dítě trénuje určitý sport, musí kompenzovat – cvičit kompenzační cvičení, protahovat se
– dítě musí mít čas na regeneraci
– dítě musí sport opravdu bavit