SEBEPŘIJETÍ

Sebepřijetí je v poslední době velké téma, hodně se o něm mluví a píše. Může se zdát, že stačí, prostě se přijmout, mít se rád a naše problémy se vyřeší. Je to ale opravdu tak jednoduché?

Minulý týden jsem se zúčastnila semináře se skvělou švýcarskou jungiánskou analytičkou Kathrin Asper na téma raných poruch a jejich léčby. Ranná porucha vzniká, když se nepodaří navázat fungující pouto mezi matkou a dítětem, když je dítě emočně nebo i fakticky opouštěné. To vede k tomu, že pak opustí samo sebe, své pocity a potřeby a dojde k postupnému sebeodcizení. Takové dítě pak hledá obdiv a uznání druhých nebo se snaží za každou cenu přizpůsobit nebo se uzavře a ztratí důvěru v okolní svět i sebe. Ať už dítě zvolí jakoukoli strategii přežití, postupně se odcizí samo sobě.

To jsou asi extrémní případy, říkáte si. Může se ale jednat o tak prostou věc, že se matce a dítěti nepodaří sladit dohromady a oni se neustále míjejí, dítě pláče a matka je nešťastná, bezradná a frustrovaná a propast mezi nimi se zvětšuje. Dítě může být v ranném věku od matky odloučené z důvodu hospitalizace (dnes už se to nestává, ale naše generace to ještě zažívala). Nebo je matka depresivní a nemá kapacitu emočně reagovat na dítě a dát mu pocit bezpečí a jistoty, že je milované a vnímané. Dítě může být ohrožené negativní atmosférou v rodině, neustálými hádky mezi rodiči nebo naopak atmosférou plnou odmítání a napětí. Příčiny mohou být různé.

Nemusí se vždy jednat o závažný problém, např. ve smyslu narcistické poruchy osobnosti. V jemnější formě se toto téma týká spousty z nás. Sebepochybnosti, nejistota, nedostatek důvěry, které nás vedou buď ke stažení nebo naopak k vybudování skvělé persony, masky úspěšného člověka. Ale kontakt se sebou samým bolestivě chybí.

Pokud se pak setkáte s takovým doporučením, přijmout sám sebe, může to v člověku vyvolat další pocity viny a méněcennosti, protože v hloubi cítí, že toho není schopen.

Z mé praxe i osobní zkušenosti je vyplývá, že sebepřijetí je proces. Proces postupného přibližování se k sobě. Krok po kroku se člověk přibližuje  ke svým skutečným pocitům a tím samozřejmě, i ke zranění, které je pod povrchem. Seznamuje se s tím opuštěným malým dítětem a začíná zakoušet jeho pocity.  A to nebývá jednoduché. Tím, že se s tímto zraněním setká, vnímá ho, setká se vší bolestí, vztekem, omezeními i nedostatečností, ale i s tím, v čem je doopravdy jeho hodnota. Se svým světlem i stíny. Může se postupně stávat úplnjnším, autentičtějším a otevřenějším, schopným tvořit, mít uspokojivější vztahy a radovat se z maličkostí.

Je to cesta, která je velmi náročná, vyžaduje hodně odvahy a trpělivosti. Bývá dobré mít na ní svého průvodce, který je v tomto nelehkém procesu s vámi, pomáhá vám překonat momenty, kdy máte pocit, že není žádná naděje a svět je chladný a odmítavý a vy jste špatní a plní viny. Pomáhá vám se zorientovat ve vynořujících se pocitech, jejich  jemným rozlišením a nacházením příčin. Poskytne bezpečný prostor, kde se mohou věci dít a vy můžete začít cítit.

Držím nám všem palce na cestě k sebepřijetí!

Mgr. Lucie Kubelíková

psychoterapeutka a psycholožka