Psychoterapie – nesmysl pro slabochy nebo důležitá součást života?
Znáte to asi taky. Věčný koloběh. Stálé tlaky ze všech stran. Stálý pocit, že se nedá stihnout ani polovina toho, co bychom stihnout měli, či chtěli. Pocit, že nám nikdo nerozumí a že zrovna my to máme tak těžké. Pak přijde nějaký závažnější problém a jsme úplně v koncích. Jsme už tak psychicky i fyzicky přetíženi, že další jednorázová zátěž může znamenat velký a vleklý problém. Ať už je to ztráta zaměstnání, ztráta někoho velmi blízkého, rozchod, rozvod, nebo nějaká závažná nemoc či zranění. Nezřídka se stává, že jsme také v koloběhu cyklicky se opakujících a, z našeho pohledu, také fatálních událostí, které se ovšem „dějí jen nám“.
Hledat pomoc odborníka, když máme zlomenou nohu, nebo nás třeba bolí jen v krku, je dnes samozřejmostí. Docházet pravidelně na nějaké fyzické cvičení či trénink z čistě tréninkových důvodů je také zcela normální. Dobře trénované tělo dokáže zvládnout lecjaký kopec s lehkostí a člověk se na jejich zdolávání dokonce těší. Jak je to ale s péčí o duši?
Existuje určitě celá řada možností, jak si duševně ulevit. Koníčky, kultura, knihy, jóga či meditace, popovídání s kamarády či rodinnými příslušníky. Všechny tyto činnosti mají určitě významné a nezastupitelné místo v našich životech. Otázkou ale je, zdali se opravdu jedná o duševní péči, nebo jen kompenzaci stresu a odvedení pozornosti od meritu věci. Takové odkládání může mít za následek jen odsouvání problému a naopak nárůst duševního napětí.
Chápavý a nehodnotící pohled někoho zvenčí, který není zastíněn dlouhodobými vztahy, vlastními předsudky a projekcemi; zúčastněná a empatická reflexe dosavadního života, umožňující pochopení nekončících cyklů nedorozumění a konfliktů a jejich význam pro další plnohodnotnější život. To vše a ještě mnohem více je úkolem profesionální psychoterapie.
Myslím si, že pojem psychoterapie má u nás stále hodně negativní až pejorativní význam. Máme tak nějak spojeno, že psychoterapie rovná se psychiatrie a odtud už je jen kousek k docentu Chocholouškovi či do Bohnic. Rozdíl mezi psychiatrií a psychoterapií je přitom značný.
Psychiatr je doktor, který řeší psychické potíže především pomocí léků. Psychoterapeut je člověk, který prošel důkladným, několikaletým výcvikem, jehož součástí je kromě teoretických znalostí především dlouhodobá sebezkušenost z vlastní terapie a to jak individuální tak skupinové. V rámci tohoto náročného výcviku se terapeut seznámí s vlastními stinnými stránkami, pochopí, nebo by alespoň měl, co znamená skutečný nehodnotící pohled a rozhovor a naučí se pracovat s vlastními předsudky a předpojatostí. Samozřejmě že takový výcvik může, ale nemusí, mít také psychiatr.
Psychoterapie není univerzální technická metoda. Stejně jako v kterýchkoliv jiných vztazích je důležité, aby terapeut a jeho styl vyhovoval právě Vašim potřebám. Někdy se to nepotká, ale to neznamená, že selhala psychoterapie. Je potřeba jen hledat dál. Já sám, přestože můj otec je bývalý psychoterapeut, jsem se psychoterapii vyhýbal širokým obloukem, hnán stejnými předsudky, které jsem zmínil výše. Velká životní krize mne dohnala k tomu, abych pomoc psychoterapeuta vyhledal… A ejhle, nepomohlo to…
Má životní cesta mě ale nakonec k psychoterapii stejně dovedla, i když do pozice, kterou bych ještě před pár lety vůbec netušil. Sám jsem nastoupil cestu psychoterapeutického výcviku. Když teď procházím vlastní sebezkušeností, poznávám, jak velkou a úlevnou roli psychoterapie má. Kolik nezodpovězených otázek, před kterými jsem dříve radši utíkal, se dá uspokojivě zodpovědět. Jak velmi potřebná, důležitá a často dlouho opomíjená je naše duševní činnost pro kvalitu našeho života a vztahů, pro propojení „nás se sebou“, pro přijetí a prožití vlastních projekcí a pro pochopení smyslu našeho bytí a směřování vůbec…
Psychoterapie rozhodně není jen pro psychiatricky diagnostikované pacienty. Naopak, pro ty někdy určena není a být ani nemůže. Psychoterapie pomáhá tam, kde už si sami pomoci nedokážeme a kde ani ostatní způsoby duševního odpočinku již nepomáhají. Psychoterapie je ale i takový trénink duše, která je potom mnohem lépe připravena na zdolávání pomyslných kopců a překážek, podobně jako trénované tělo. Každá taková zdolaná překážka potom není jen další z řady tragických událostí, ale událost smysluplná, která nás posouvá dál na cestě dalšího rozvoje. Chodit na psychoterapii není ostudou těch slabých. Je to naopak způsob, jak říci životu a jeho plnosti odvážné ano.