Právě vzniká knížka na našem trhu ojedinělá a to na téma nošení dětí v šátku. A protože jsme podporovatelé zdravého nošení u zdravých dětí, knížku i po odborné stránce korigujeme.
Uvědomujeme si, že nošení dětí v šátku je kontroverzním tématem. Je zajímavé, že i v rámci odborníků se najdou odpůrci a příznivci. Proto jsme se k tomuto tématu zkusili vyjádřit. A protože je to téma velmi zajímavé, je o toto vyjádření dosti obsáhlé, věříme ale, že čtivé.
Vyjádření fyzioterapeutky k připravovanému překladu knížky Miminka v rovnováze a obecně k nošení dětí v šátku
Mgr. Dagmar Lisá
Byla jsem oslovena Ivou Gondekovou ke spolupráci na vznikajícím překladu knížky Miminka v rovnováze. Měla jsem možnost si knížku prohlédnout a přečíst prvních pár stran vzniklého překladu, který jsem korigovala po odborné stránce. I přesto, že knížku neznám úplně detailně, dovoluji si se k ní vyjádřit, protože ji vnímám jako důležitou první vlaštovku na toto téma. Knížka Miminka v rovnováze je určena laické i odborné veřejnosti, pro laické publikum se může jevit jako příliš odborná a pro odborníky naopak možná málo. Ale i přesto v ní my, specialisté, můžeme najít mnoho zajímavého. Podstatné je, z jakých teoretických základů autorky vycházejí. Pro mě osobně je důležité, že jedna ze tří autorek knížky je fyzioterapeutka, vzdělaná ve Vojtově reflexní lokomoci a Bobath konceptu. Knížka vychází z tzv. kinestetiky, která u nás sice není moc známá, o poučnější může být. Dle mých dosavadních informací bych ji připodobnila k Feldenkraisově metodě. Také jedna ze zakladatelek kinestetiky byla studentkou Moshe Feldenkraise. S mnohým v knížce souzním, ale samozřejmě se najdou místa, vůči kterým mám výhrady. Ani to mi nebrání, vznik této publikace podpořit, protože její podstatné sdělení je pro mě klíčové a jsem s ním naprosto v souladu. A bude jedině ku prospěchu, když se téma nošení dětí dostane pomalinku i do odborných kruhů a začne se o něm vést konstruktivní a otevřená diskuse.
Nošení dětí v šátku je kontroverzním tématem. Je zajímavé, že i mezi odborníky se najdou odpůrci a příznivci, a mám pocit, že příznivci se tak trochu obávají dát svůj názor najevo. Naše kotlina je „vojtovská“, a díky bohu za to. Díky Vojtově pojetí dětské neurologie, jeho poznatkům a jeho reflexní lokomoci máme unikátní nástroj, jak včasně diagnostikovat a s dobrým efektem léčit pohybové potíže dětí. Knížka Miminka v rovnováze nabízí trochu jiný pohled, než je náš „vojtovský“, i když se na Vojtu často odkazuje, čímž nabízí zajímavou inspiraci. Co jiného než neustálé rozšiřování našich obzorů je cílem našeho celoživotního vzdělávání?
Kritéria nošení:
- je určeno pro zdravé děti, u dětí s pohybovými obtížemi je nutná konzultace s odborníkem na pohybový vývoj
- je chápáno jako jeden z prvků mozaiky péče o dítě, rozhodně se nejedná o výhradní nošení, kvantita nošení je individuální dle věku a potřeb dítěte
- je kladen důraz na správnost úvazu, správnou polohu miminka v šátku či nosítku, nejedná se o nošení v neergonomických nosítkách, ve kterých má dítě jednoznačně neoptimální polohu
- je nutno respektovat osobnostní typ rodičů i dětí, každý z nich má jinou potřebu kontaktu, některé děti vyžadují kontakt více, jiné méně, i to je potřeba brát na zřetel
Nošení a otázka duality duše a těla
Nošení dětí je velice přirozená součást péče o dítě, vždy tu byla – a i v současném světě je stále ještě rozšířenější než používání kočárků. V naší společnosti ovšem vzbuzuje obavy, zda se nošením nemůže poškozovat pohybový systém dítěte. Důležitým milníkem v procesu řešení této otázky považuji Stanovisko České pediatrické společnosti (dále ČPS) k nošení dětí. V něm jsou shrnuta východiska nošení dětí, jeho příznivé důsledky, možnosti nepříznivého dopadu a doporučení pro omezení rizik. Budu tedy odkazovat i na některé body tohoto stanoviska.
Psychologové zpravidla nošení dětí vnímají jako něco velmi pozitivního a přínosného pro vývoj dítěte. Tomu odpovídá i tvrzení Stanoviska ČPS k nošení dětí: „nošené děti jsou od narození klidnější, méně pláčou – dochází k bezprostřednímu ukojení jejich potřeb“. Jen tento jeden bod z kladných přínosů nošení má obrovskou výpovědní hodnotu. Vyplývá z něj, že nošení není pouhá možnost, jak dítě transportovat, ale má jistě přesah, a to velmi podstatný. Dítě, které je klidnější a méně pláče, má lepší podmínky pro rozvoj centrální nervové soustavy (CNS) než dítě plačtivé a neklidné. Vždyť zvýšená hladina kortizolu zhoršuje zrání CNS. Pro pohybový vývoj je správné zrání CNS podmínkou. I přesto postoj některých odborníků na pohybový vývoj bývá často opačný. Jako bychom se vrátili do dob Descarta a jeho rozdělení těla a duše. Toto myšlení je dávno překonané, ovšem v nás stále zakořeněné, a proto jsme ochotni vést diskusi, zda může být něco prospěšné duši a zároveň škodlivé tělu.
I já sama jsem tuto obavu měla a nechala se ovlivnit tímto duálním myšlením. Až velmi intenzivní zkušenost se synem, který by bez nošení svůj první rok snad vůbec nespal, jsem názor změnila. Poměrně záhy se i zcela rozplynuly mé obavy, zda není nošení ve vertikále škodlivé. Proto velmi chápu ty laiky i odborníky, kteří brojí proti nošení, chápu jejich obavy a uvědomuji si, že bez osobní zkušenosti se člověk může jen těžko podívat na tuto problematiku jinýma očima.
Rozvoj vlastní spontánní motoriky není v rozporu s šátkováním
Nyní bych chtěla uvést více faktických informací a poznámek k nošení. Největší výtku ze stran odpůrců nošení má poloha ve vertikále. Dále pak to, že v těsném šátku dítě nemůže zažívat a trénovat proces vzpřimování, který je pro pohybový vývoj podstatný. Z pohledu vývojové kineziologie se kvalitní vzpřimování může rozvíjet prostřednictvím pevné podložky. To je podstatné a je třeba neustále opakovat. Mnoho rodičů, pro zajištění maximálního komfortu, dítě pokládá pouze na měkkou postel, kde je poměrně obtížné vytvořit opěrné body (puncta fixa) a z nich se vzpřímit. Tento poznatek je důležitý a není nijak v rozporu s nošením.
Já sama nošení vnímám jako plynulý přechod mezi nitroděložním vývojem a obdobím po porodu, jež bývá někdy označováno jako čtvrtý trimestr. Novorozenec potřebuje velmi mnoho tělesného kontaktu a zpravidla ho uklidňuje flekční držení. Velkou část dne také prospí, a tak chvilek, kdy může v bdělém stavu zažívat pevnou podložku, je velmi málo. Novorozence zpravidla neustále kojíte, přebalujete, uspáváte a utěšujete. A pokud nic z tohoto výčtu není potřeba, pak na krátké okamžiky zažívá vlastní aktivitu na pevné podložce. Proto by nemělo nošení u novorozence bránit vývoji jeho spontánní motoriky. Čím je dítě starší, vzpřímenější a schopnější své vlastní cílené pohybové aktivity, tím méně spí a také méně nošení potřebuje, naopak si potřebuje zažívat co nejvíce svou vlastní pohybovou aktivitu a pravděpodobně bude i samo nošení v bdělém stavu odmítat. Celý proces se tedy reguluje přirozeně a sám dle toho, jak mozek dítěte zraje.
Vertikála jako hlavní otázka nošení
Nyní se dostáváme k otázce vertikálních úvazů, které je připodobňováno k pasivnímu sedu. Je velmi přínosné zažít si na sobě, jakou polohu dítě v šátku zaujímá a čím je vlastně drženo a podepíráno. Popisovat správnou polohu dítěte v šátku by vydalo na několik stran. Chci spíše vyzdvihnout několik bodů. Když dítě vážete základním vertikálním úvazem, tzv. dvojitým křížem s kapsou uvnitř, zjistíte, že dítě z velké části drží příčně jdoucí pruh látky utažený přes jeho celé tělo. Tímto pruhem dítěti také pomůžete řádně podsadit pánev tak, aby jeho záda byla kulatá. Tento pruh také podepírá celá stehna dítěte, která jsou v postavení do flexe, abdukce a zevní rotace. Tíha dítěte je tedy rozložená a podepírána celou plochou látky, respektive jsou podepírána celá záda, pánev a stehna dítěte. Rozhodně se tedy biomechanicky nejedná o stejnou polohu, jako kdybychom si dítě třeba posadili na klín. Dnes existují nosící skupiny na Facebooku, které velmi detailně toto nastavení řeší, matky nosičky tam dávají své fotky a ostatní je velmi detailně korigují. Skoro jsem se až styděla, jaké detaily tito „neodborníci“ dokáží vidět a klást na ně důraz. I pro mě byla toto velká škola.
Dostáváme se k problematice hlavičky. Na tu jsem velmi opatrná a těší mě, že v knížce Miminka v rovnováze můžeme již na první stránce vidět, že dítě má za krkem „límec“, který jeho hlavičku zajišťuje. To vnímám jako velmi podstatné a s velkou nelibostí pozoruji děti v šátku se zcela nezajištěnou hlavičkou, jež padá do strany, či ještě hůře děti uvázané na zádech s hlavičkou zalomenou vzad. Vůči tomuto způsobu se velmi vymezuji a ani v nejmenším ho nepodporuji. Při správném podsazení pánve a kulatých zádíčkách bude totiž hlavička opřená o hrudník nosiče a její tíha tedy nepůsobí pouze na krční páteř, ale je opět rozložená do více bodů.
Abych byla objektivní a neuváděla pouze pozitiva ze Stanoviska ČPS, jejichž počet převyšuje negativa, zmíním i možné riziko a doporučení na omezení rizik. Stanovisko jako možné, zdůrazňuji „možné“ riziko uvádí: „Předčasná vertikalizace – obavy z možné deformity páteře či nevyváženého vývoje svalového napětí.“ Nutno však poznamenat, že neexistují studie, které by toto prokazovaly – Evelin Kirkilionisová z University ve Freiburgu nenašla u 200 dětí, které byly nošeny, žádné významné odchylky od běžné populace. Tomu pak odpovídá i doporučení: „Vertikální poloha až v půl roce věku – do té doby poloha šikmá.“
Zcela tyto body chápu, souhlasím s opatrností, ale můj názor je jiný. Předpokládám, že šikmou polohou je myšlena poloha v tzv. kolíbce. I já jsem měla stejný názor a byla rozhodnutá v prvních měsících nosit dítě právě v tomto úvazu. Jenže dítě je v kolíbce vždy asymetricky, dolní končetiny má v úplné addukci a hlavičku hodně předkloněnou, čímž může být limitováno dýchání. Ve vertikálním úvazu je dítě symetrické, může od začátku vnímat své tělo v gravitaci, kde je nahoře, dole a vnímat vzorec chůze. Slyší tlukot srdce, dech, přímo čichá matčinu kůži. A právě čich je tím nejrozvinutějším smyslem u nejmenších dětí, které se podle něj v prvních týdnech orientují. Pokud je tedy úvaz pevný a dítě v něm nebalancuje, má správně nastavenou pánev do podsazení a flekčně abdukční držení kyčlí se zevní rotací a supinací chodidel a s dobrým zajištěním hlavičky, pak považuji i vertikální úvaz za zcela bezpečný.
Určitou výhodu vertikály potvrzuje další z pozitivních bodů Stanoviska ČPS, a to že: „Časná ‚socializace’ dítěte – v semivertikální či vertikální (svislé) poloze má větší rozhled a více impulzů, nošené děti se stávají dříve ‚nezávislými’, časně prokazují ‚samostatnost’ v dosahování potřeb (kojení apod.).“
Příklad z praxe
V terapii pohybových obtíží u novorozenců a kojenců využívám především Vojtovu reflexní lokomoci. Občas ale přijde maminka, jejíž miminko je neklidné a nervózní. Při položení na stůl má četné Moro reakce a brzy pláče. Takové dítě je nestabilní, nemá dobře vyvinutou tzv. úložnou plochu či oporu. Samozřejmě začneme cvičit. Nervozita může někdy pramenit z nestability, ale i naopak nestabilita z nervozity. Takovým typům dětí může šátkování pomoci. Takové děti se už po pár navázáních znatelně uklidní a dokáží lépe uležet pozici na zádech i na bříšku. Je to jen příklad určitého typu dětí, ale ilustruje, jak může pomoci šátkování i v terapii. Cílená pohybová léčba je ale samozřejmě metodou číslo jedna!
Raná vazba a nošení
Přijde mi i velmi kontraproduktivní názor, že nosit by se mělo až od půl roku věku dítěte. Tím se přeskočí ta nejkřehčí životní etapa, kdy je tělesná blízkost nejpotřebnější. Dítě dostatečně nasycené fyzickým kontaktem v nejranějších fázích života, ho bude přirozeně vyžadovat méně a méně. Naopak dítě, které dostatečným kontaktem nasycené nebylo, si ho bude potřebovat dosycovat ještě dlouho poté. Tomuto procesu se říká raná vazba. A raná vazba se sytí neustálou velmi jemnou komunikací mezi rodičem a dítětem, kterou si často ani jedna strana nemusí uvědomovat. Dítě umí vysílat automatické, velmi jemné signály, a pokud je na něj matka napojena, tyto signály nevědomky vnímá a okamžitě na ně reaguje. Tohoto může být dosaženou pouze za předpokladu jejich vzájemného těsného kontaktu. Pokud je na tyto jemné signály dítěte reagováno, vytváří si svou základní důvěru a pocit bezpečí, který ho bude provázet celý život. Nejsem ale psycholog, a proto toto téma předávám příslušným odborníkům či literatuře.
Bohatá aference jako potrava pro mozek
Ještě k jednomu zásadnímu přínosu nošení bych se chtěla dostat. Dítě, které je v těsném kontaktu s matkou, se s ní i neustále pohybuje, tak jak bylo zvyklé z intrauterinního vývoje – cítí neustálý rytmus tlukotu srdce, dechu, rytmus chůze. Je s ní, když se pro něco ohne, zrychlí krok, rychle zastaví. Je v plnohodnotném rytmu života, přitom ale stále cítí matku a její vůni, která mu dává nutný pocit jistoty a bezpečí. Jeho mozek je neustále sycen bohatou aferencí ze všech smyslů. To vše v jeho plné spokojenosti. Jsou nastoleny ideální podmínky pro pohybové učení. Nejsem vyškolena v konceptu senzorické integrace, z jejích základů ale vím, že senzorická integrace se vyvíjí ve 4 stupních. V prvním se integrují tři smysly jako základ pro rozvoj a integraci dalších. Těmito smysly je taktilní čití, propriocepce a vjemy z vestibulárního aparátu. Jsem přesvědčena, že při nošení dochází k velké, a přitom přirozené stimulaci těchto smyslů. Celé tělo je pevně obtaženo, dítě tak neustále cítí hranice svého těla (taktilní čití), jeho tělo kopíruje pohyb těla matky – když se ohne, pro něco natáhne, otočí nebo ukloní (propriocepce) a s pohybem matky mění polohu hlavy (vestibulární čití). V dnešní době se v dětské fyzioterapii stále více zmiňuje problematika tzv. dyspraxie. Jedná se o poruchu provádění náročnějších motorických úkonů, poruchu pohybového učení. Ukazuje se, že nemá mnoho společného s tzv. centrální koordinační poruchou. Tyto děti mají často problém právě v oblasti zpracování senzorických vjemů. S těmito dětmi pracuji a vidím, jak velké oslabení mají v taktilní citlivosti, v povědomí o hranicích či rozměrech svého těla, jak velký mají problém s rovnováhou. Příčin může být samozřejmě mnoho, velmi zajímavá je například teorie osy tlusté střevo – mozek, ale také si myslím, že těmto dětem v nejrannějším vývoji chyběla pestrost podnětů, které by rozvíjely jejich mozek.
Nošení jako jedna z malých součástek celkové rovnováhy
Máme tendenci myslet černobíle, tedy něco je dobré, něco je špatné. Knížka Miminka v rovnováze zdůrazňuje zdravý rozum a nepropaguje přílišné nošení. I zdraví je o neustálém vyvažování různých faktorů a vlivů. Zdraví je stav rovnováhy, proto je tak křehké.
Poznávám, že příroda vše vymyslela dokonale a každý přirozený úkon našeho bytí je synergií mnoha přínosů. Pokud dokážeme být napojeni na své opravdové potřeby, pak například jídlo bude naším lékem a lék jídlem, spánek se stane nejen odpočinkem, ale i možností, jak se ponořit do hlubin nevědomí, fyzický pohyb přijmeme nejen jako práci, ale rovněž jako lék pro tělesnou i psychickou stránku naší osobnosti, kojení budeme vnímat nejen jako příjem potravy kojence, ale i jako to nejlepší cvičení rozvíjející motoriku orofaciální oblasti dítěte, ale i pro matku má své klady – díky vyplavování oxytocinu napomáhá reparaci tkání po těhotenství a po porodu. Nošení pak v tomto kontextu můžeme chápat jako způsob transportu a zároveň neustálou stimulaci mozku dítěte a komunikaci mezi matkou a dítětem. Takových připodobnění bychom jistě našli bezpočet a je fascinující tyto moudré a přirozené synergie objevovat. Žijeme v krásné době plné vymožeností a pohodlí, ovšem na to, kým jsme, jaké schopnosti, možnosti a potřeby máme, bychom neměli zapomínat.
O autorce:
Mgr. Dagmar Lisá
Fyzioterapeutka a zakladatelka rehabilitace Be Balanced s.r.o.
Absolventka NMgr. studia fyzioterapie na 2. LF UK
Absolventka kurzů: Aplikace vývojové kineziologie podle Vojty u hybných poruch v dětském věku, RL Corpus; Dynamická neuromuskulární stabilizace dle prof. Koláře A, B, C, D; Neurovývojová terapie, Marja Volemanová a mnoha dalších.
Více na: www.bebalanced.cz